Vše začalo 12. ledna 2014, udělala jsem si těhotenský test a zjistila, že je pozitivní. Bylo mi 22 let a necítila jsem se na mateřství příliš připravená. Nevěděla jsem, zda si mám to malé nechat nebo jít na interrupci. V té době jsme bydleli u mé mamky, byl to malý byt a my rozhodně nechtěli přivést dítě do takových podmínek. Dlouho jsme o tom přemýšleli a pořád nevěřili, že jsem opravdu těhotná.
Lékař mi oznámil, že jsem ve 2. týdnu těhotenství. Vydala jsem se za přítelem mu oznámit, že bude otcem. Přítel mi řekl, že mu rozum říká ne, ale srdcem si miminko přeje. Mám milujícího partnera, pár dětí jsme spolu už hlídali a šlo nám to moc dobře, tak proč teď nemít vlastní. Jen naše bydlení, v bytě 1+1 s mou matkou, to bychom asi opravdu nezvládli a tak jsme stále nevěděli co dělat. S pomocí zaměstnavatele jsme nakonec sehnali útulný byteček a začali ho budovat pro miminko. I rodiče se nakonec smířili s tím, že nás bude o jednoho více. Všichni jsme se těšili na miminko a já chodila na pravidelné kontroly, kde vždy bylo vše v pořádku. Ve 21.tt jsem byla na ultrazvuku, kde nebylo jisté zda to bude chlapeček nebo děvčátko, při druhé kontrole mi bylo řečeno, že to vypadá na holčičku, ale není to jisté. Další kontrolu už jsem bohužel nestihla.
Když jsem byla cca ve 22. tt byla obrovská vedra, něco přes 30°C, a já nevěděla, jestli se jet vykoupat do rybníka, který je poměrně čistý a nechodí tam ani moc lidí. Nakonec se jelo, a to možná byla ona osudná chyba. V rybníku bylo sice vidět na dno a koupala jsem se taky jen chvíli. Když jsme přijeli domů, dala jsem si hned sprchu a šla spát, cítila jsem se dobře. Miminko v bříšku začalo pomalu růst a já už cítila první pohyby. 28. června u nás byly městské slavnosti, dlouho jsem váhala, jestli se jít podívat, přeci jen to byl dost velký hluk, ale nakonec jsme šli. Potkala jsem spoustu těhotných holek, tak jsem se už tak nestresovala, mimčo v bříšku klidně spinkalo. Večer jsme šli domů a vše se zdálo být v pořádku. Dne 29. 6. jsem se probudila v 5:30hod ráno s obrovskou bolestí uprostřed zad, ale nepřikládala jsem tomu žádný význam. Musela jsem se jít projít. Když jsem přišla domů, tak to ustálo a já šla v klidu spát. Přibližně v 19:00 hodin mě začalo zvláštně bolet břicho. Při větších bolestech jsme volali mamince přítele, která mi řekla, že bříško je podrážděné, ať si na něj dám teplou žínku a jdu si lehnout. Bolelo to už víc, a ležet jsem nemohla. Hodiny ukazovaly 20:32hod, když mi začala obrovská bolest břicha. Napadlo mě, že kontrakce jsou po 5 minutách. Opravdu bolest na chvilku ustoupila, ve 20:37hod to ale začalo znovu a já už si počítala intervaly a neměla jsem z toho dobrý pocit. Už jsem nemohla ležet, ani sedět, kroutila jsem se ve stoje, přikrčená a opřená o židli. Bylo to už hodně divné, tak jsme volali rychlou pomoc. Neochotná dispečerka mi řekla, že to nic není a pokud bolest trvá, ať si zajedu do nemocnice sama. Za chvilku bolest trošku ustála a my mysleli, že můžu být třeba jen víc nadmutá. Zkoušela jsem jít na toaletu, kde jsem začala mít pocit, že rodím. Že by to mohl být předčasný porod nás ani jednoho nenapadlo. O předčasných porodech jsme téměř nic nevěděli. Znovu jsme volali sanitu, mluvit bolestí jsem už skoro nemohla. Paní mi řekla, že mám kontrakce a okamžitě poslala záchranku. Od doby co mi dispečerka řekla, že posílá sanitku, uběhlo 20 minut a mé bolesti trochu ustály.
Když mě přivezli do nemocnice, ještě jsem si sama došla na ultrazvuk, kde mi sestra přejížděla přes bříško a vše se zdálo být v pořádku. Ještě se mě ptala, zda mě má kdo odvést domů a já jí řekla, že ne, ale že domů dojdu. Byla jsem šťastná, že to nic není. Po ultrazvuku, kdy se zdálo být všechno v pořádku, mi sestra udělala ještě ultrazvuk vnitřní a z jejího pohledu jsem poznala, že opravdu není vše tak, jak by mělo být. Potom mě vyšetřila rukou, na její výraz v obličeji nikdy nezapomenu a zavolala pana primáře. Primář mi po vyšetření řekl, že stav je kritický a museli mě okamžitě převést do jiné nemocnice. Museli mě rychle dostat na specializované pracoviště, kde mají přístroje, s jejichž pomocí mohou miminko zachránit. Od 24tt ze zákona musí novorozence zachraňovat a já byla 24+3, když mě převáželi. Obvolávali nemocnice v Praze, v Mostu a v Ústí nad Labem. Já jsem pořádně nevěděla co se děje, myslela jsem si, že o miminko přijdu, ale nebrečela jsem, spíš jsem celou situaci nechápala a hlavně, už jsem chtěla mít všechno za sebou. Byl to strašný pocit. Ihned mi napíchali všelijaké léky na zastavení kontrakcí a hlavně kortikoidy na dozrání plic miminka. Sanita pro mě přijela cca po hodině z Ústí nad Labem. Pamatuji si, že přijel starší pán, žena a docela mladý kluk. Mohl být o něco starší než já, hned mě chytl za ruku a držel mě za ní až do sanity, cestou mi řekl, ať se nebojím, že bude všechno v pořádku a hladil mě. Moc mi to pomohlo. Kontrakce trochu ustály, ale celou cestu jsem zvracela, nevím, jestli to bylo stresem nebo z léků. Cesta byla strašná. Při příjmu se mě ptali, jaké dám jméno svému dítěti, když se narodí. Pro kluka jsme měli Kubíčka, ale pro holčičku ještě nebylo rozhodnuto. Když se mě ale sestra zeptala, řekla jsem Marie, po mé babičce. Po tom všem mě převezli na porodní sál. Nevěděla jsem co se děje, jen už jsem chtěla mít všechno za sebou. Bříško jsem si hladila už jen málo, opravdu jsem byla mimo a počítala s tím nejhorším, hrozně jsem chtěla domů. Druhý den mě převezli na normální pokoj pro matky před porodem a já jsem nemohla vůbec vstát z postele. Už mi řekli, že bych mohla každou chvíli rodit, že teď budeme vděční za každou minutu, co se ve mně dítě udrží a já musela opravdu jen ležet s nohama nahoře. Po dvou dnech za mnou přišel pan doktor Pánek, který mi jako jediný řádně vysvětlil, co se se mnou děje, co se vlastně stalo a co bude s mým miminkem po narození. Dal mi naději, že moje dítě může přežít a já mu dodnes nezapomenu, jaký byl jeho přístup. Je to profesionál a jeho přístup mi tenkrát strašně pomohl a já mu jsem doposud vděčná za to, jak se zachoval a s jakou trpělivostí mi zodpověděl každý dotaz. Úžasný člověk. I když mi pan doktor vše vysvětlil, pořád jsem nechápala, proč předčasný porod. Moje miminko bylo napříč, tak jsem nemohla rodit přirozenou cestou a musela jsem podstoupit císařský řez. Bylo 9:32hod., když se narodila moje dcera. Já se probudila na pokoji ještě ten den, někdy odpoledne, kde mi bylo řečeno, že mám dceru Marušku s porodní váhou 650gramů. Potom jsem zase usnula. Později jsem se dozvěděla, že mi píchali čisté morfium, a já byla na opiátech a fakt mi bylo nepopsatelně, byla jsem opravdu omámená, volal mi přítel, že máme dceru a já si nic nepamatovala. Když jsem poprvé uviděla svou holčičku, byla opravdu malinkatá, ale zase ne tak malá, jak jsem si představovala.
Prvně jsem u inkubátoru jen brečela a cítila jsem absolutní bezmoc. Jen jsem věděla, že jí hrozně miluju a že o ni nechci přijít. Prosila jsem pána Boha, aby si raději vzal můj život než její. Na JIRP mi řekli, že nejvíc kritických je prvních 72 hodin a jedno číslo na přístroji životních funkcí, které by nemělo klesnout pod 24. Myslím, že to bylo číslo, co ukazuje saturaci a Maruška měla 3. den číslo 24. Myslela jsem, že umře, ale doufala jsem a věřila, že se to zlepší. Následně byla přeložená na CPAP, kde ale nevydržela a musela být zpátky zaintubována. Poté dostala infekci do bříška, na kterou ji naštěstí zabrala antibiotika a opět byla přeložena na CPAP. Po dvou dnech skončila opět na ventilárou. Takhle to bylo dvakrát, po měsíci byla přeložena už definitivně na CPAP a my mohli poprvé klokánkovat. V té době Maruška měla okolo 900gramů. Byl to nepopsatelný pocit, mít jí na prsou tak maličkou a bezbrannou. Poté pomalu přibývala a naštěstí se už žádná infekce neobjevila. Po dvou měsících byla už přeložena na Intermediální oddělení, kde měla kyslík do prostoru a CPAP. Maruška přibírala a postupně šla s kyslíkem dolů, někdy se zase dostala nahoru, ale byla šikovná a tolerovala čím dál více jídla. Na začátku září už mohla být v postýlce, kde jí občas museli fouknout kyslík. V té době už měla okolo 2kg. Klokánkovali jsme pořád a později už jsem mohla i Marušku chovat. V postýlce už zkoušeli dávat Marušce jídlo savičkou, vypila si cca 10ml a zbytek měla sondou. Čím dál tím častěji ale baštila více mililitrů sama a mě pomalu připravovali na to, že k ní budu moci nastoupit.
Na začátku října mi volali, že mohu přijít, ale já měla chřipku. Bylo mi strašně, měla jsem pocit, že si všichni myslí, že se o ni nechci starat, probrečela jsem pár dní, ale opět mě pan doktor Pánek s doktorem Hitkou uklidňovali, že opravdu nemohu nastoupit, i kdybych měla jen rýmu. Po týdnu jsem se dala dohromady a 12. října 2014 už jsem přišla k Marušce. Měla jsem neuvěřitelný pocit štěstí, když mi jí dovezli na pokoj a my už byly jen spolu. Krásně nám to šlo, naučili nás cvičit Vojtovu metodu a koupat a 16. října přišel den D a my si vezli Marušku domů – 2 dny před termínem porodu s váhou krásných 2900 gramů. Dnes je 21.10. a včera jsme byli na první procházce u paní doktorky. Malá přibrala 40gramů, jí 60 mililitrů, trpí občas na prdíky, ale je 5. den doma a je to nepopsatelné. Bereme vitamíny 3x denně (Aktiferin), ráno dáváme Vigantol 2kapky (železo) a dvakrát denně inhalujeme, nejdřív Ecobec a potom Berodual. Maruška na pohled vypadá jako donošené krásné miminko, nicméně mi bylo řečeno, že mozeček roste pomaleji než lebka, ale že by se to mělo do tří měsíců srovnat, a já pevně věřím, že ano. Na zádech má malinký hemangiom, vypadá to jako maličký puchýřek naplnění krví, tak musíme dávat pozor. Může to růst a nemusí. Teď budeme jezdit na očkování a budeme sledovaní neuroložkou i jinými doktory, ale nejdůležitější je, že vyrostla, a že i tak malé dítě může mít šanci na plnohodnotný život.
Po dobu, co byla Maruška v nemocnici, jsem četla příběhy maminek, kterým se také narodilo předčasně dítě. Doufala jsem, že jednou budu z těch maminek, která se bude moc podělit o svůj příběh. A dnes je to tady. Dnes je Maruška 4. den doma a už si docela zvykla. Jsme neskutečně šťastní, jak to dopadlo a budeme se snažit vychovat z Marušky člověka s tak obrovským srdcem, jako mají ti, co se o ni po dobu hospitalizace starali. Tímto bych zároveň chtěla poděkovat celému zdravotnickému personálu z JIRP a JIP a IMP z Ústí nad Labem, také sestřičkám z oddělení šestinedělí a dalším doktorům, kteří za mnou chodili, než jsem porodila. Především chci ale poděkovat panu doktoru Hitkovi a obzvláště manželům Pánkovým, kteří jsou opravdu andělé v lidském převleku. Je těžké vyjádřit slovy, jak moc jim jsme vděční. A na závěr chci popřát všem maminkám, co prožívají něco podobného, mnoho štěstíčka a jejich ratolestem spoustu zdraví a hodně sil. Nebojte, maminky, ony to zvládnou, jsou mnohem silnější než my a i když si myslíte, že je za pět dvanáct, nemusí být, věřte a dopadne vše dobře. I my s tatínkem Marušky jsme byli opravdu na dně, ale teď se radujeme z každého dne, co je ta už skoro tří kilová slečna s námi.
