Tento příběh je náš vlastní. Je to příběh s dobrým koncem.
Příběh o dětech, které si své místo v životě vybojovaly. Za pár dní to budou čtyři roky, co se narodily. O 3,5 měsíce dříve, ve 24.týdnu těhotenství. Jejich příchod na svět byl nečekaný a velmi komplikovaný. Emma vážila 680 gramů, Matyáš 700g. V inkubátoru a porodnici strávily 103 dní. Probírám se lékařskými zprávami, měla bych psát, čím vším si prošly, jaký stupeň retinopatie či krvácení do mozku měl Matyáš, kolik nesčetných infúzí prodělaly, jak dlouho byly na umělém dýchání… Najednou se mi ale o tom psát nechce. Stejně jako jsem nemohla číst podobné příběhy, když jsme nevěděli, co je čeká, jak se budou vyvíjet… Prostě mi to nepomáhalo. A tak chci psát o dětech, co dnes chodí do školky, zlobí, zpívají písničky, perou se o hračky a večer vám v postýlce řeknou: „ zavři očka, spinká kočka, spinká vláček, spinká míček, spinká celý pokojíček…“
Prošli jsme si dlouhou cestu. Když jsme si je odváželi domů, měly váhu sotva přes 2 kila. Spaly vždy tři hodiny, tak jak tomu byly naučeni v inkubátoru. Ze začátku vypily sotva 15 – 20 ml mléka, pak byly unavení. Skoro dva roky jsme s každým z nich 4 krát denně cvičili Vojtovu metodu, neustále jezdili na nějaká vyšetření – oční, ušní, nefrologie, neurologie, rehabilitace. Chodit začaly ve dvou letech.
Dnes jsou z nich zdravé a veselé děti. Chodí cvičit do Sokola, tančit, jezdí na tříkolkách, plavou, kreslí, milují pohádky. Zdánlivě obyčejné věci pro někoho, kdo nezažil své dítě ve změti hadiček v inkubátoru. Kdo nezažil zvuk dechového monitoru, který ohlašoval poklesy dýchání. Velké věci pro nás, kteří na začátku sotva doufali, že naše děti budou jednou žít šťastný a plnohodnotný život. Emmka má na kotníčku jizvu po kanyle. Doufám, že je to jediná připomínka jejich nelehkého boje o život. Každý den s nimi, každý jejich úsměv, každá letmá pusa je zázrak.
„Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas, neb zázraky se dějí a tajemství je třeba naslouchat…“
Hana Píšová, zakladatelka NF