Mikuláškovi jsme pomohli s úhradou rehabilitace částkou 32.400 Kč, a to díky velké pomoci společnosti Alza.cz
Ahoj, jmenuji se Mikulášek a rád bych vám představil můj příběh. Pro všechny bylo překvapení, když od pana doktora rodiče slyšeli: „Maminko, já vidím ve Vašem bříšku dvě miminka“. Všichni ale byli moc šťastní a začali se těšit a připravovat na to, že budeme větší rodina, než se původně plánovalo. Na začátku těhotenství vypadalo vše v pořádku. Hezky jsme s bráškou rostli a vyvíjeli se, ovšem ve 24. týdnu pan doktor zjistil, že se s námi něco děje, a tak jsme museli na podrobné vyšetření. Byl nutný okamžitý operační nitroděložní zákrok, protože jsme si s bráškou začali ubírat výživu, jeden z nás jí měl moc a druhý zase málo, říká se tomu transfúzní syndrom. Mamince a tatínkovi vše vysvětlili a upozornili: „Možná už dnes budeme muset porodit vaše kluky, jaká jim dáte jména?“ Maminka s tatínkem nám vybrali jména, Matyáš a Mikuláš, už měli doma našeho brášku Tobiáše, tak aby se to rýmovalo. Operace se povedla, a my jsme tak ještě mohli zůstat v bříšku a dál se vyvíjet. Ve 29. týdnu těhotenství lékaři podle výsledků rozhodli, že už je čas, abychom se podívali na svět. Ze začátku jsme museli být sledovaní v inkubátoru, napojení na spoustu přístrojů a monitorů. V pražském ÚPMD jsme nakonec byli celé dva měsíce. Lékaři sdělili rodičům, že je nutné pečlivě sledovat můj vývoj, protože moje hlava a mozek nebyly tak velké, jak by měly. Během prvních měsíců jsme si prošli s Matyáškem spoustou dalších komplikací. U brášky to byla akutní operace tříselné kýly, i já jsem v té době musel do nemocnice, kde mi dělali lumbální punkci, aby se zjistilo, z čeho vznikají mé problémy. Všichni se báli bakteriální infekce, která mohla zasáhnout mozek, nakonec to byl problém s mými ledvinami, které bylo potřeba sledovat. Místo toho, abychom si mohli už konečně užívat pohody a štěstí s maminkou, tatínkem a bráškou, nám pořád stála v cestě nějaká zdravotní komplikace. Když už se zdálo, že bude všechno v pořádku, všimla si u mě maminka šilhání a následná kontrola na neurologii potvrdila mou momentální diagnózu dětské mozkové obrny s postižením dolních končetin. Od té doby se snažím intenzivně cvičit a rehabilitovat, už jsem byl i v lázních a neustále cvičím na speciální klinice v Ostravě též v Praze a všichni, nejen maminka, říkají, že jsem moc šikovný a snažím se! Mám taky velkou motivaci ve svých brášcích, kteří kolem mě běhají a občas zlobí, a já chci běhat s nimi! Ale chce to čas, vím však, že se to jednoho dne podaří, a začnu běhat taky.
Rodiče dvojčátek: „Děkujeme tímto nadačnímu fondu pro předčasně narozené děti a jejich rodiny, že nám poskytnul příspěvek na rehabilitační klinice a tím nám pomohl plnit naše sny.“