Příběh píše maminka dvojčátek:
Emička a Maxík se narodili nečekaně po mé týdenní hospitalizaci kvůli infekci a odtoku plodové vody ve 26. týdnu těhotenství. V porodnici u Apolináře strávili celkem 88 dní. Jsme nesmírně vděční veškerému personálu, sestřičkám a především lékařům za péči o naše nedonošená dvojčátka. Dodnes jsme pyšní na Emičku a Maxíka, jak všechno krásně zvládli navzdory nepříznivým prognózám.
Stále vzpomínám na to, jak se dobré zprávy střídaly se špatnými. Při každodenních návštěvách mi pohled na všechny ty hadičky a pípající přístroje trhal srdce. Za Emičkou a Maxíkem jsem dojížděla každý den, občas za námi večer přijel i tatínek. Klokánkovali jsme, jak jen to bylo možné. Moc jsem se těšila na den, kdy budu s dětmi nepřetržitě. Každodenní návraty domů bez nich byly velmi smutné a plné pocitu prázdnoty. Po dlouhém období dojíždění se mě na mé narozeniny sestřička zeptala, zda bych nechtěla být další den přijata na pokoj. Moje radost se v tu chvíli nedala popsat. Byla jsem přijata měsíc před propuštěním Emičky a Maxíka. Bohužel jsem měla tři týdny na pokoji jen Maxíka, protože Emička byla velmi drobná a špatně přibírala na váze. V posledním týdnu před propuštěním se Emička naučila pít z lahve a začala stabilně přibírat. Konečně jsme tak mohli všichni čtyři odjet domů. Propuštěni byli s váhou 1950 g (Emička) a 2450 g (Maxík).
Po návratu domů však klid dlouho nevydržel. Ještě než začaly nesčetné návštěvy různých lékařů, převezla mě po čtrnácti dnech přímo z ordinace dětské lékařky sanitka s Maxíkem zpět do nemocnice kvůli potížím s dýcháním. Hospitalizovaná jsem byla i s Emičkou. Maxík dostal inhalátor. O dalších čtrnáct dní později měla Emička uskřinutou tříselnou kýlu, a tak si nás po kontrole na chirurgii v Motole rovnou nechali. Emička šla ještě ten den odpoledne na sál. Všechno ale oba zvládli a dodnes mě utvrzují v tom, jací jsou to neskuteční bojovníci.
Během prvního roku života měli oba problém s růstem a přibíráním na váze a také opožděný vývoj. Emička dostala v jednom roce brýle s okluzorem kvůli šilhání, které jí zůstaly dodnes. S oběma jsme od miminek cvičili čtyřikrát denně, než začali správně chodit. Po roce už Maxík nemusel užívat inhalátor. Emičku dlouho trápil reflux, a to i po zavedení příkrmů, přibližně do dvou let věku. Každá nemoc nás vždy vrátila o krok zpět.
Když se zdálo, že máme vše pod kontrolou, začali krátce po třetích narozeninách chodit do školky. Už při nástupu jsem si všimla, že jsou Emička a Maxík jiní než jejich vrstevníci. A od té doby se znovu roztočil kolotoč problémů, který nám připomínal dobu po návratu z porodnice. Ve čtyřech letech byla Maxíkovi diagnostikována pylová alergie a astma. Má také sníženou imunitu a bývá velmi často nemocný s vysokými horečkami. Opět každodenně užívá inhalátor a další léky. Ve stejném věku se mu zhoršil zrak a dostal také brýle s okluzorem.
U obou byla diagnostikována vývojová dysfázie. Emička má navíc elektivní mutismus a stále bojujeme s jídlem i přibíráním na váze. Maxík má kromě vývojové dysfázie také dyspraxii a poruchu pozornosti. V pěti letech se u obou přidal dědičně vysoký cholesterol, a proto drží nízkocholesterolovou dietu, která Emičce ještě více zkomplikovala přibírání na váze. Nyní budou oba přecházet do logopedické třídy, začínají s hipoterapií a čeká nás měsíční pobyt v lázních. Emička potřebuje intenzivní ergoterapii a Maxíka trápí oslabení poloviny těla, které vyžaduje pravidelné intenzivní cvičení. Doma se snažíme pracovat, jak jen to jde, a výsledky jsou vidět.
Chceme pro naše děti udělat maximum. Ony už pro nás maximum udělaly tím, že si svůj život vybojovaly. Teď je to na nás, abychom to s tatínkem všechno zvládli.
Velice děkujeme Nadačnímu fondu pro předčasně narozené děti a jejich rodiny za finanční příspěvek na intenzivní terapie, které by měly Emičce a Maxíkovi pomoci v jejich dalším vývoji. Nikdy bychom si nemysleli, že budeme žádat o pomoc, a o to více jsme Vám vděční.
Rodině jsme pomohli částkou 44 000 Kč na úhradu neurorehabilitací pro dvojčátka.
