Můj nejšťastnější den nastal 30. června, kdy mi paní doktorka potvrdila těhotenství, a k našemu velkému překvapení byly v bříšku miminka dvě. Nikdy by mě nenapadlo, že se to může povést zrovna nám. Na další kontrole jsme se dozvěděli, že to budou dvojčátka jednovaječná a že je těhotenství hodně rizikové. Na kontroly jsem chodila častěji a v 18 tt jsem byla odeslána do rizikové poradny. Ve 23+4tt jsem šla na ultrazvuk, kde mi bylo řečeno, že se mají miminka úžasně a obě jsou stejně veliké. Hrozně jsme se těšili a žertovali o tom, jak je budeme od sebe rozeznávat 🙂
O čtyři dny později mě v noci začalo bolet břicho. Hned ráno jsem jela raději do nemocnice, aby zkontrolovali, zda je vše v pořádku. Při pohledu na paní doktorku, mi bylo jasné, že se něco děje. Naše miminka měla transfuzní syndrom. Hned druhý den jsme odjeli do podolské nemocnice, kde podezření z pardubické nemocnice bohužel potvrdili. Měla jsem hrozný strach. Nevěděla jsem, co se bude dít. Dostala jsem první dávku kortikoidů a několik kapaček a noc jsem strávila na porodním sále, kde jsem byla pod neustálou kontrolou.
Ráno, tedy 24+4tt se vše rychle horšilo. S lékaři jsme se domluvili na sekci, aby to bylo pro miminka co možná nejjednodušší. Bohužel porod postupoval příliš rychle a nezbývalo nic jiného než porodit přirozenou cestou. První holčička Vaneska s porodní váhou 440g a čtvrt hodiny po Vanesce se narodila Viktorka 520g. Když jsme se šli na ty naše mrňousky podívat, tak v inkubátoru nebyly skoro ani vidět. Všude samé hadičky. Vanesce se nedařilo dobře. Každý dotek snášela velmi špatně. Viktorce se dařilo o něco lépe. Lékaři nám řekli, že to pro nás bude nejhorší půl rok v našem životě. V tu chvíli jsem si to ani neuvědomovala, vše mám nějak v mlze. Vlastně co vše nám říkali, jsem se dozvěděla až po čase od přítele.
Později za mnou přišel lékař, že má Vaneska silné krvácení do mozku. Po nějaké době za mnou přišel znovu, že ji selhávají plíce, a když se ve dveřích objevil po třetí, tak jsem tušila, že mi jde sdělit tu nejhorší zprávu. Vaneska svůj boj po 12 hodinách vzdala…Viktorka byla statečná a začala bojovat i za sestřičku. 10. den života musela Vikinka podstoupit operaci bříška, kdy ji bylo vyvedeno střívko. Bohužel několik dnů na to musela na reoperaci. To co nám lékaři zdělili, bylo zničující. Bříško bylo hodně nemocné, vyvedli tedy další dvě stomie. Začala se plánovat další, tedy již třetí operace, kde se teprve uvidí, jak vše dopadne. Byly tři možnosti. Ta nejlepší byla, že vyvedené stomie vrátí zpět do břicha nebo že už zpět vrátit nepůjdou. Poslední, ta nejhorší varianta byla, že nepůjde dělat nic a na umělé výživě se trvale žít nedá. Nezbývalo nám nic jiného než pevně věřit lékařům a naší malinké bojovnici. Na to, jak vše dopadne, jsme museli čekat dlouhých pět měsíců, až Viktorka povyroste a zesílí. Mezi tím se ale horšily i oči. Kvůli retinopatii nedonošených dětí musela podstoupit další dvě operace, které zvládla skvěle. Nastal den operace. Viki, byla převezena do motolské nemocnice. Byl to nejhorší den a ty nejdelší tři hodiny čekání. Když jsem volala a ptala se, jak se naší malinké vede, měla jsem srdce až v krku. Lékař nám sdělil, že to dopadlo nejlíp, jak mohlo a Vikinka byla moc statečná. Ten den se nám vlastně narodila po druhé. Byl to neuvěřitelný pocit štěstí a úlevy a mi konečně mohli plánovat a připravovat vše potřebné na příjezd toho našeho zázraku domů.
Viktorka měla neuvěřitelně těžký start do života a vše si musela vybojovat a věřím, že ji pomáhala i Vaneska, náš malinký andělíček. Zvládla 57 dní na umělé plicní ventilaci, dvě operace očí, tři operace bříška, několik lehčích, ale i těžších infekcí a po dlouhých 200 dnech v nemocnici jsme si ten náš velký poklad vezli konečně domů. Bylo to opravdu těch nejhorších a nejtěžších 200 dnů našeho života. Tímto bych moc chtěla poděkovat všem lékařům a sestřičkám, kteří se o nás celou dobu starali a díky kterým teď prožíváme krásné společné chvíle.
Náš velký dík patří i Nadačnímu fondu pro předčasně narozené děti, díky jejich finanční pomoci jsme naši Viktorku mohli navštěvovat co nejčastěji. Všem Vám z celého srdce moc děkujeme.
